SOCIÁLNÍ SÍTĚ
ČLENSTVÍ


PROJEKTY
STUDUJ POLITIKU
Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích
Publikace
Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích
Ke stažení
Stáhněte si tento dokument:




Mlejnek, Josef a kol. 2011. Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd.



Anotace:

Pád komunismu a rozpad Sovětského svazu v letech 1989–1991 přinesly i velmi specifickou „prezidentskou vlnu“. Sovětské režimy zpravidla žádného prezidenta neměly, roli formální hlavy státu plnil nějaký kolektivní orgán. Drtivá většina postkomunistických zemí pak zavedla přímou volbu prezidenta, přičemž pravomoci i reálné postavení prezidentů variují na velmi široké škále. Tyto státy tak mají jak vládu odpovědnou parlamentu, tak přímo voleného prezidenta, ale reálná pozice tamních prezidentů je buď příliš slabá, nebo zase příliš silná na to, aby se dalo jednoznačně hovořit o poloprezidencialismu.

Kniha se na základě detailních případových studií snaží ukázat pestrost postavení prezidentů v postkomunistických zemích, pestrost jak z hlediska psané ústavy, tak reálného působení. Seznam zemí sice není vyčerpávající, lze ho však určitě označit za reprezentativní. Detailní analýza konkrétních případů, kterou kniha obsahuje, může přispět i k lepšímu teoretickému uchopení dané problematiky.







Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích





Mlejnek, Josef a kol. 2011. Postavení hlavy státu v postkomunistických zemích. Od pádu komunismu v roce 1989 do roku 2010. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd.



Anotace:

Pád komunismu a rozpad Sovětského svazu v letech 1989–1991 přinesly i velmi specifickou „prezidentskou vlnu“. Sovětské režimy zpravidla žádného prezidenta neměly, roli formální hlavy státu plnil nějaký kolektivní orgán. Drtivá většina postkomunistických zemí pak zavedla přímou volbu prezidenta, přičemž pravomoci i reálné postavení prezidentů variují na velmi široké škále. Tyto státy tak mají jak vládu odpovědnou parlamentu, tak přímo voleného prezidenta, ale reálná pozice tamních prezidentů je buď příliš slabá, nebo zase příliš silná na to, aby se dalo jednoznačně hovořit o poloprezidencialismu.

Kniha se na základě detailních případových studií snaží ukázat pestrost postavení prezidentů v postkomunistických zemích, pestrost jak z hlediska psané ústavy, tak reálného působení. Seznam zemí sice není vyčerpávající, lze ho však určitě označit za reprezentativní. Detailní analýza konkrétních případů, kterou kniha obsahuje, může přispět i k lepšímu teoretickému uchopení dané problematiky.