Veronika Jemelíková

Moje první práce v oblasti mezinárodního rozvoje a poválečné rekonstrukce byla již během magisterského studia Bezpečnostních studií na IPS Karlovy Univerzity. Od té doby se země jako Afghánistán, Kolumbie, Kambodža, Irák a Honduras staly mým domovem. Mí přátelé mi občas říkají Nokia. Ne, že bych trávila tolik času na telefonu, spíš naopak, ale kvůli mottu téhle společnosti: Connecting people. To je tak trochu mým životním údělem a posláním. Má profese má totiž spoustu do činění s hledáním a propojováním těch správných lidi – příjemců pomoci a donorů, občanské společnosti a vlády, drobných podnikatelů a expertů či finančních institucí, obětí a ochránců lidských práv. V posledních 6 letech jsme měla tu příležitost pracovat ve velmi odlišných zemích a poznat řadu inspirativních lidí, které spojuje touha po změně: konfliktu v mír, chudoby v prosperitu či utlačování ve svobodu.

V současné době pracujete pro Evropskou komisi v rámci evropské delegace v Hondurasu. Co je předmětem Vaší práce?

Mám na starosti oblast lidských práv, občanské společnosti a migrace dětí. Hlavní náplní mé práce je výběr projektů, které se budou realizovat z prostředků Evropské komise a dohled nad jejich implementací. Spolupracujeme úzce s nevládními organizacemi v zemi, ale také s ochránci lidských práv, kterým jde v Hondurasu skutečně o život. Politická práva, svoboda slova, ochrana života a majetku či přístup ke spravedlnosti jsou principy, bez kterých si dnes již nedokážeme představit fungováni naší společnosti. Stejně jako naše země ne tak nedávno procházela obdobím boje za tyto práva, prochází Honduras nyní podobnou zkušeností.

Máte zkušenosti s humanitární prací v rámci celé řady organizací. Za zmínku stojí Člověk v tísni, United Nations Volunteers, UNHCR nebo Immigration Assistant ve společnosti Deloitte. Nasměrovalo Vás tímto směrem Vaše studium na IPS?

Studium na IPS bylo zajímavé, protože některé z kurzu vedly osobnosti, které pracovaly na plny úvazek v organizacích z oboru a měly zkušenost s humanitární prací. Jako Petra Levrincová, která v Praze vede UNHCR.  V oblasti mezinárodního rozvoje a humanitární pomoci ale záleží hodně na tom, co člověk dělá mimo univerzitu. Univerzitní studium je ale určitě dobrá příprava, především pro rozvinutí analytických schopnosti, a hlavně psaní. Málokdo si umí představit, že zaklad pro úspěšnou humanitární intervenci dost často tkvi ve schopnosti udělat dobry výzkum "ve fieldu" a pak napsat projekt v rozsahu diplomové práce za dvě noci. U nás se hlavně v poslední době mluví o  pravdoláskařích, ale realita je, ze většina lidi, kteří pracují v "pomáhacím sluníčkovém sektoru" musí mít špičkové analytické schopnosti a umět fundraisovat a spravovat milionové rozpočty.

Rok jste působila jako Logistic and Finance Coordinator na misi v Afganistánu. Jaké je žít v zemi zničené konflikty?

Do Afghánistánu jsem jela po prvním semestru na bezpečnostních studiích. A nemůžu říct, že jsem byla připravena na to, co znamená žít ve válce. I když se jí člověk přímo neúčastní, je všude kolem. My jsme s PRT žili a pracovali přímo z vojenské základny. Což byla zkušenost, která se nezapomíná, ale taky se ne úplně chce opakovat. Díky práci v Afghánistánu jsem pochopila, jak velký dopad na lidi má život v konfliktu, ve strachu, nenávisti, bolesti a úzkosti. I rok je příliš, ale pro spoustu je tohle denní realita po mnoho let i dekád a stává se něčím normálním.

Ve srovnání s takovým životem mi ta naše kritizovaná a pochybnými živly cloumaná zemička připadá jako opravdový ráj na zemi. Protože je u nás bezpečno, a taky máme úžasné high-tech veřejné služby s auty, které sprchují, kartáčují a čistí ulice. Jak říkám: ráj. Většina lidí si už neuvědomuje, za co všechno můžeme byt denně vděční.

Procestovala jste takřka celý svět. Kde se Vám nejvíc líbí, žije a pracuje?

Tohle je těžká otázka. Kdybych znala odpověď, tak bych tam už asi dlouho žila, ale jsem teď spíš ve fázi poznávání. Pro mě spíš než na místě vždycky záleží na lidech. Teď se mi aktuálně zrovna stýská po Iráku, což je věta, kterou jsem si nemyslela, ze někdy pronesu. Ale byla to pro mě hodně unikátní zkušenost. Obrovská humanitární krize s miliony přesídlenců a uprchlíků, ale přitom člověk denně viděl tu obrovskou odhodlanost lidí i místní Kurdské vlády celit jak obrovské krizi, tak ISIS za humny.

Z míst, kam se ale dá doporučit také cestováni turistům jsou asi mé nejoblíbenější Kambodža , Peru a Kolumbie.