Vojtěch Berger

Nejdřív 6 let na IPS, potom (a částečně už během studia) 12 let v Českém rozhlase. Čtyři roky z toho na Slovensku a v Rakousku jako zahraniční zpravodaj. Předtím dobrovolník v organizaci YMCA. Baví mě práce s lidmi, mám rád Jižní Čechy a rodné Podkrkonoší.

Rozhovor s Vojtěchem:

Na IPS jste vystudoval politologii, pracujete jako zahraniční reportér Českého rozhlasu. Jak jste se přes zájem o politiku dostal k žurnalistice?

To bylo spíš obráceně. Chtěl jsem být od začátku novinář, ale taky jsem od začátku chtěl vystudovat něco jiného než žurnalistiku. Poměrně brzo jsem zjistil, že mám studijní morálku, která bude stačit právě tak na vystudování jednoho oboru. A ten jsem si chtěl dobře vybrat. Politologie vypadala rozumně. I když jsem pak zkoušel studovat obojí najednou, z žurnalistiky jsem se odhlásil. Klobouk dolů před všemi, kdo studují dvě věci najednou, a dělají to pořádně

Pomohlo Vám studiu politologie ve Vaši současné profesi?

Pamatuju si na zkoušku z politické geografie u docenta Hnízda. Stály se tam prakticky fronty na vyhazov, a když jsem to šel zkusit podruhé, vypadalo to taky špatně. Pak jsem ale ještě mezi dveřmi zvládnul vyjmenovat hlavní města všech rakouských spolkových zemí (protože člověk si vždycky pamatuje věci, které potřebuje jen jednou za život) a tu zkoušku jsem měl. Tyhle znalosti se pak nakonec v práci hodily, stejně jako všechny ty další praktické – z komparativní politologie, z evropské historie, z volebních studií. Hlasy na mandáty už ale přepočítat neumím..  Přál bych si, abych měl (třeba i ze studií na IPS) víc znalostí v ekonomii a právu.

Jste autorem úspěšného projektu Českého rozhlasu „Cíl: Německo“, který sleduje osudy syrských uprchlíků v Německu. Byl jste za něj dokonce oceněný Fondem česko-německé budoucnosti. Jak tento nápad vznikl?

V létě a na podzim 2015 byla výborně zpravodajsky pokrytá tzv. „balkánská uprchlická trasa“. Na každém hraničním přechodu byli novináři, kteří prakticky „live“ informovali o tom, co se děje. Někteří šli s uprchlíky celou cestu. Zájem se ale ztrácel na hranici Rakouska s Německem. Přitom bylo jasné, že většina uprchlíků právě do Německa míří. Pak už o nich ale skoro nikdo neinformoval. Viděl jsem v tom tematickou „díru na trhu“. Zvlášť, když se v Česku mluvilo o německé migrační politice a integračních nástrojích často bez znalosti věci. Cíl: Německo byl pokus, ukázat, jak taková integrace funguje tam, kde má opravdu šanci, na menším městě, které přijalo rozumný počet migrantů, a kde lidé nejsou ovládaní strachem.

Jaký je Váš nejsilnější zážitek z projektu „Cíl:Německo“ nebo z Vašich pracovních cest obecně?

Silný zážitek je vždycky vrátit se odněkud, kde většina lidí nebyla, a třeba nikdy nebude. Říct, co jsem viděl. Paradoxně to vůbec nemusí být nějaká exotická země nebo válečná zóna, ale klidně i česko-německé pohraničí. Možnost udělat si názor na věc na základě vlastní zkušenosti je pro mě největší přínos mojí práce.

Jak po namáhavém dni v práci nejraději relaxujete?

Hlavně neposlouchám rádio...